Miloslav Daníšek je prvním Slovákem, který ušel Pacifickou hřebenovku/Pacifický trail – pěšky, přesně 4 280 km z Mexika do Kanady. Právě teď máš možnost poznat jeho intenzivní cestovatelské zážitky.
Kdo je Miloslav Daníšek? Jsem Milo, ne Miro, nejsem asi cestovatel v pravém slova smyslu, resp. tím způsobem, že by mě to živilo, takže touto optikou jsem jen člověk, který si chtěl splnit sen, a proto jsem se přeneseně rozhodl skočit do nejhlubší turistické vody, jakou jsem znal…
Co se v článku dozvíš? Intenzivní zážitky a emoce, které zažil během svých cest. Milo a jeho velké dobrodružství na Pacifickém trailu. Co si myslí o sólo cestování? Kam se na toulky chystá nejblíže?
O Pacifickém trailu…
Pamatuješ si na svůj první trip? Jak vypadal?
Před Pacific Crest Trail byla moje největší outdoorová akce 3-denní přechod Velké Fatry, ale na druhou stranu – nebyl jsem ani nějaký povaleč a ke sportu jsem měl vždy blízko. Vzhledem k procestovaným zemím, dobrodružstvím, zážitkům.
Co pro tebe znamená cestování jako takové?
Volání dálek, zvědavost, rozšiřování obzorů, dobrodružství a výzvy, nezažívat ducha jiných zemí a jejich obyvatel pouze zprostředkovaně, ale na vlastní kůži. Pokud je to i fyzicky náročnější, tak o to lépe.
Máš svou vysněnou zemi, ve které bys chtěl žít, nebo jsi spíše typ, který se musí neustále přemísťovat? Kde je tedy tvůj domov?
Nemám, zeširoka řečeno, žiji rád asi jako každý tam, kde je mi příjemně, to může sice pro každého znamenat něco jiného, ale v mém případě je to zatím pořád Slovensko.
Vzpomínky
Jak si na to vzpomínáš? Je ten zážitek stále tak intenzivní jako v roce 2017?
PCT (Pacific Crest Trail) je něco tak intenzivního, že to asi člověka poznamená do konce života. Mě určitě, takže ano, je to pořád silné a stále se k tomu vracím. Spousta veteránů dlouhých trailů říká, že je tento způsob velmi navykový a já se k tomuto názoru připojuji. Pacifická hřebenovka je túra dlouhá 4 280 kilometrů a vede od hranic Mexika po Kanadu. Obvykle její přejetí trvá 5-6 měsíců.
PCT je velké dobrodružství a výzva, které však při dodržování určitých pravidel, zdravého rozumu, respektu a rozvahy nepředstavuje zvlášť velké riziko. Ale výjimky, které potvrzují pravidlo, se nevyhnuly ani nám. Pacifická hřebenovka svou podstatou a rozsahem staví před člověka – a speciálně přede mě postavila situace dosud nepoznané.
První byla už jen ta představa – stylem tuláka s batohem na zádech – otočit celý svůj dosavadní život prakticky vzhůru nohama. Přejít na jeden zátah více než 4 tisíce kilometrů téměř všemi klimatickými pásmy – přes horkou polopoušť plnou jedovatých hadů a pavouků, stovky a divoké řeky největšího pohoří USA, legendami divokého západu opředené Sierry Nevady s tisíci medvědů černých, aby ses pak dostal do nekonečných lesů Oregonu. Oblasti nádherných a poněkud strašidelných sopek, jezer a jejich téměř hororových nájemníků – komárů.
Jako ve filmu
A když tohle všechno nějak přežiješ, přivítá tě ve finále překrásný, divoký, a hlavně svými prudkými stoupáními a klesáními známý, Tatry připomínající Washington. V takovém mixu nebývá nouze o situace, které jsou objektivně více nebo méně akční a dramatické. Na pár z nich určitě dlouho nezapomenu. V našem případě to začalo hned první den po pár kilometrech od startu PCT, na mexické hranici, prvními setkáními s hojně zastoupenými hady chřestýši, které jinak vnímáš v přírodopisném filmu a jinak, když na tebe dívá kousek od chodníku černá, téměř dvoumetrová hadice. S charakteristickým zvukem dávajícím najevo, že ještě více se přiblížit už není příliš dobrý nápad.
Nepředvídatelná setkání na Pacifickému trailu
Na taková setkání jsme si docela zvykli. Horší situace nastaly, když jsme poslouchali muziku, oči nám bloudily po zemi a chřestýše nataženého přes celou stezku, která se vyhřívá pod kalifornským sluncem, jsme spatřili na poslední chvíli. V takové situaci už skutečně jde o život, protože je to mimořádně jedovatý had, po kousnutí uprostřed divočiny není žádná pomoc. Z čehož jsme však měli ještě větší strach, byla jedovatá rostlina Puddle Dog Bush, jejíž pohlcení na kůži vyvolává prudké popáleniny s velkými vodnatými puchýři, které téměř vždy končí hospitalizací a PCT předčasně končí.
Pro mě osobně byly dost dlouho výzvou i noci v lesích v oblastech s výskytem medvědů. Zvláště když byly naprosto tiché, bez větru nebo šumu nějaké řeky či potoka. Když uslyšíte široko daleko každý šuchot a zvuk prolomené hrubé větve nedaleko stanu. To vás spolehlivě okamžitě probudí a vy hledíte do tmy stanu a připravujete se na medvědí drápy zabořené ve svých zádech. Jak nás později poučili, osamělého zvuku prolomeného dřeva, které vzápětí umlkne, se není třeba bát, protože většinou jde o vysokou zvěř, dobytek a pod. Čeho je dobré se začít bát, jsou zvuky lámaného dřeva, které nepřestávají a směle se opakují. To znamená příchod něčeho a někoho, pravděpodobně medvěda, který je zde šéf a nikoho se nebojí.
Pacifický trail pod rouškou tmy
To byl jednu noc i náš případ, kdy jsem zažil asi ten nejhorší, naprosto živočišný strach o život, když jsme měli u stanu takového návštěvníka v podobě býka, který asi kontroloval své teritorium, protože jsme bivakovali v oblasti, kde se volně pásli v lesích stáda skotu. Ten pocit, když víte, uslyšíte a cítíte, že se k vám uprostřed noci blíží něco obrovského, a pak metr od stanu uslyšíte vzduch nasávaný obrovskými nozdrami, který se vzápětí promění v ohlušující zuřivý řev zvířete, kterému se ani v nejmenším nelíbí vaše přítomnost.
Býk se asi po 2-3 minutách vyřval, ukázal, kdo je šéf, a těžkým krokem od nás odešel. Ale nemohli jsme se z toho vzpamatovat ještě dlouho. Další nebezpečnou situaci jsme zažili uprostřed Sierry Nevady, když pár metrů za námi bezhlučně a bez výstrahy spadl na chodník velký strom. Byl suchý a mrtvý, ztratil stabilitu, takže přišel jeho čas, ale tehdy si naplno uvědomíte, co je to mít v životě štěstí. Smrt byla od nás možná jen tři metry a pár vteřin, ale pouze na nás mrkla a měli jsme dovoleno jít dál… Křehkost okamžiku, bytí a nebytí…
Sierra Nevada pod sněhem
To jsme si v menší míře uvědomovali, i když jsme se na začátku června ponořili do srdce Sierry Nevady, která byla v tom roce extrémně zasněžená, kolem nás byly metry sněhu a dolámané stromy lavinových polí. Zabořili jsme se až po pás do sněhu, neviděli jsme chodník, byli jsme unavení, vyčerpaní. A uvědomili jsme si, že pokud nás tohle čeká dalších x stovek km, tak to nebude dobré… Navíc slunce už bylo silné, sníh se topil a řeky byly široké a rozbouřené. Tady nastala pro nás chvíle, kdy naše ega ustoupila zdravému rozumu a intuici, rozhodli jsme se Sierru přeskočit a vrátit se až za pár měsíců na podzim, jako na nejkrásnější finále PCT.
Toto naše rozhodnutí se s odstupem času ukázalo jako skvělé. Mnohdy jsme sami sobě za to později děkovali. Bohužel, jinak se rozhodly dvě ženy, 32letá japonka Rika Strawberry Morita a 27letá číňanka Chaocui Tree Wang, které to zkusily risknout. To by nebylo samo o sobě tak špatné, ale šly úplně samy a nezávisle na sobě . Obě bohužel strhla voda při brodění a utopily se. Obě jsme navíc osobně znali, takže ta zpráva byla pro nás o to smutnější.
Nedá se to popsat pár slovy
Je to asi téma na celou knihu. Jak ve zkratce popsat půl roku života na turistické stezce. Prakticky bez domova, bez všeho, na co byl člověk do té doby zvyklý, když se vše potřebné nese na zádech a život se minimalizuje na imaginární, tisíce kilometrů vzdálený cíl. Každodenní starosti se zjednoduší na pár základních potřeb – jak ve zdraví přežít další den, co budu jíst a pít, kde budu spát. A tato jednoduchost v kombinaci s dosud nepoznaným fyzickým zatížením uvede člověka do zvláštního stavu svobody a lehkosti.
Tento trip, turistická trasa GR20, byl ve zkratce povedeně překrásný, náročný, intenzivní a bohužel krátký. Oproti PCT na to člověku stačí cca 15 dní a bude na to dlouho vzpomínat. Máme to blízko v Evropě, prakticky jeden den cesty. Čímž se tento super atraktivní trail stává velmi dosažitelný i pro lidi, kteří si neumí jen tak udělat půl roku volno. Korsiku jsem prošel i s manželkou a to to bylo ještě krásnější. Byl to náš první společný zážitek s delším nonstop outdoor pobytem. Podobně krásný i náročný jako GR20 je i cca 170 km dlouhý trail Tour du Mont Blanc, trasa přes tři státy kolem masivu nejvyšší evropské hory.
Cestuješ vždy s někým? Je sólo cestování něco, co bys chtěl vyzkoušet?
Sólo cestování mě zatím nějak zvláště neláká. Musí to být svým způsobem dost intenzivní, ale zatím to mám tak, že jsem raději, když to celé můžu s někým sdílet.
Pacifický trail na vlastní pěst
Co podle tebe brání lidem v cestování na vlastní pěst?
Asi takový všeobecný strach z neznámého, obavy o vlastní bezpečnost a asi i jazyková bariéra. Ale moje zkušenost je taková, že věci jsou často jednodušší, než to na první pohled vypadá. Co ty a příprava na cesty. Jsi spíše punk nebo ten typ, který se připraví na každou situaci? Já jsem asi někde na půl cestě mezi těmito hranicemi. Na všechno se připravit nedá, ale je dobré mít alespoň základní informace o tom, k čemu se chystám, trochu to zhodnotit, a tím pádem minimalizovat případná rizika, vědět, kde budu spát, co jíst, kolik to bude asi stát.
Jaký je tvůj nejintenzivnější zážitek z cestování?
To bylo jednoznačně PCT, ale velmi intenzivní jsou i další dlouhé traily. Zmiňovaná korsická GR20, ale také 170 km trail kolem Mont Blancu, označovaný jako jeden z nejkrásnějších trailů na světě. Ale společným jmenovatelem je čas a fyzická náročnost. Hlavně asi čas, aby vše proniklo dostatečně hluboko a nesklouzlo jen po povrchu.
Cestování je životní styl
Cestování je životní styl, co bys poradil lidem, kteří váhají a odkládají své sny na později. Dá se skloubit práce a cestování?
Při dobrém plánování ano, ale při plnění opravdu zásadních snů je nutná skutečně silná motivace a schopnost překonat strach z neznámého. A sny a jejich uskutečňování raději příliš dlouho neodkládat.
Kam na toulky se chystáš nejblíže?
Snů a plánů je mnoho. Na tři životy. Ale bylo by hezké si projet doma cestu SNP, krásné traily jsou například v Alpách – rakouských, slovinských, láká mě Norsko, sever Finska, izraelský 1 000 km trail. A hlavně mám resty v USA, 5 000 km dlouhý Continental Divide Trail a 3,5 tisícový Appalachian Trail. A abych nezapomněl – v USA přibyl nový východně západní trail v délce cca 12 tisíc kilometrů, ten je možné ujet i na kole, dá se to tak stihnout v jedné sezóně.
Kam na toulky se nejraději vybíráš, když jsi doma na Slovensku?
Bydlím pár kilometrů od Žiliny, takže pěkné přírody je kolem dost, klasicky mám rád Tatry, ale hlavně ať je to dlouhá túra. Čím více šlapání, tím lépe.
Zdroje: redbull, Vapol
