Mikroorganismy si plast užívají – nejlépe, když se vlivem slunečních paprsků rozpadne na malé kousky. Drobní tvorové však nejsou řešením problému odpadků v moři. Mořská bakterie může pohltit a strávit plasty. Nizozemsko-německý výzkumný tým to v laboratoři dokázal. Skupina vedená Maaike Goudriaan z Královského nizozemského institutu pro výzkum moře na severomořském ostrově Texel přivezla bakterii Rhodococcus ruber spolu se speciálním polyethylenem (PE) a měřila produkovaný oxid uhličitý. Extrapolováno za rok, bakterie metabolizuje o něco více než jedno procento plastu na CO₂ – ale to zní jako méně, než ve skutečnosti je.
Goudriaan a kolegové použili pro své experimenty speciálně vyrobený polyethylen. Uhlík v něm je přítomen jako izotop C-13, z něhož se v přírodě vyskytuje pouze 1,1 procenta. S polyethylenem C-13 byli vědci schopni prokázat, že uhlík v měřeném CO₂ skutečně pochází z plastu a ne z jiného procesu v reakční nádobě. Jiné reakční produkty jako metan, cukr nebo proteiny však touto metodou měřit nelze. Rozsah metabolismu je tedy větší, než udává, přibližně jedno procento CO₂ za rok.
Mořská bakterie a odpadky v moři
Bylo známo, že Rhodococcus ruber může v přírodě vytvářet biofilm na plastu. Navíc již bylo změřeno, že pod tímto biofilmem mizí plast. ,,Ale nyní jsme skutečně ukázali, že mořské bakterie skutečně tráví plast,“ říká Goudriaan. Výzkumník výsledky hodnotí jako odpověď na otázku, kam v moři mizí malá část plastu. Ale zdůrazňuje: ,,To rozhodně není řešení problému plastové polévky v našich oceánech.“
Podle Goudriaanovy skupiny v letech 1950 až 2015 skončilo v oceánech odhadem 117 až 320 milionů tun plastu. Dle týmu se jeví důležitější zakročit proti dalšímu vstupu plastového odpadu místo následného čištění moře. Podle alternativních projekcí skončí ve světových vodách ročně kolem 20 milionů tun plastu – to odpovídá zhruba dvěma kamionům za minutu.
Sluneční světlo láme plast na kousky
V reakčních nádobách skupina simulovala podmínky v moři: voda byla málo slaná. Nádoba se navíc ozářila ultrafialovým světlem, jaké se vyskytuje ve slunečním světle. ,,Ošetření UV světlem bylo nezbytné, protože již víme, že sluneční světlo částečně rozkládá plasty na kousky o velikosti kousnutí pro bakterie,“ vysvětluje Goudriaan. Nedávná studie vědců ze stejného institutu zjistila, že každý rok zmizí asi 2 procenta viditelného plastu v oceánu. A to v důsledku rozkladu slunečním zářením.
Vědci také zkoumali, zda je rozdíl, když plast plave na hladině nebo je zcela ponořený ve vodě. V důsledku toho se v nádobách s plastem na povrchu vyprodukovalo o něco více CO₂ – 1,24 procenta ročně. Než v nádobách s ponořeným polyethylenem – 1,04 procenta ročně. Oba však obsahovaly podstatně více CO₂, než se produkovalo v kontrolních nádobách bez bakterií Rhodococcus ruber, pravděpodobně v důsledku UV záření, jak tým píše v časopise „Marine Pollution Bulletin“.
Vědci nyní chtějí prozkoumat, zda se tento proces vyskytuje i v přírodě a již provedli experimenty s bahnem z Waddenského moře. ,,První výsledky těchto experimentů naznačují, že plasty také v přírodě degradují,“ uvádí Goudriaan.
Zdroj: spiegel, Vapol
