P’urhépechové byli jedinou domorodou skupinou v Mexiku, kterou se Aztékům nepodařilo dobýt. Ale i přes tento čin se pro historii téměř ztratili.
„Toto je dědictví našich lidí,“ řekl můj strýc, když jsme se dívali na pyramidy. Nebyli jsme v Egyptě, ale spíše ve městě Tzintzuntzan, ve státě Michoacán na jihozápadě Mexika. Pyramidy neboli yácaty, tyčící se před námi. Jedinečně kulaté a vyrobené ze sopečného kamene. Možná nejneporušenější památky P’urhépechů, předhispánské domorodé skupiny, která zde kdysi vládla, ale o které většina lidí nikdy neslyšela. Vlastně jsem o nich taky nikdy neslyšel, až před pár měsíci, kdy jsem zjistil, že jsem přímý potomek.
Nevědomost o dědictví
Narodil jsem se a vyrostl v Kalifornii a vyrůstal jsem bez vědomí této části svého dědictví, protože se ztratila v mé rodině poté, co můj dědeček v roce 1978 zemřel. Moje babička zůstala s pěti dětmi a bez příjmu. Ale když si naspořila, přestěhovala se s mým tátou a jeho sourozenci do Spojených států v roce 1983. Pod tlakem na asimilaci se můj otec odpojil od naší kultury P’urhépecha. A teprve nedávno, když jsem se začal zajímat o svou identitu, jsem se ho začal vyptávat na naši minulost. Takže v roce 2021, ve věku 31 let, mě poprvé přivedl do Michoacánu. Tehdy jsem potkal svého strýce Israela a ten mi prozradil, že nejen že jsme P’urhépecha. Ale že moje prababička Juana stále žije a žije v nedalekém malém Pueblu Urén.
Když lidé přemýšlí o Mexiku před Hernánem Cortézem. Automaticky myslí na Aztéky, ale nevědí, že ve stejné době existovali P’urhépechové. A byli tak mocným královstvím, že byli jedinou domorodou skupinou v Mexiku, které se Aztékům nepodařilo dobýt.
Ve skutečnosti je to to nejběžnější. Co o nich lidé v Mexiku vědí, řekl Fernando Pérez Montesinos. Odborný asistent domorodé environmentální historie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. „To je velmi obvyklý způsob odkazování na P’urhépechové a jejich historii. Ale je to proto, že víme, že P’urhépechové byli stejně mocní jako Aztékové,“ řekl a vysvětlil, že se Aztékové snažili bojovat proti P‘ urhépecha v bitvě, ale nedokázal je porazit.
Moje prababička
Moje prababička P’urhépecha, která je vysoká a silná, měří asi 1,4 m, je starší z komunity a žije v omšelé budově z cementových zdí a skromných komodit. Umí ohroženým jazykem, což je v zemi, kde je úředním jazykem španělština, vytrácející se rys. (Z odhadované populace Mexika 128,9 milionu je 124,8 milionu rodilých mluvčích španělštiny. Zatímco pouze 175 000 mluví jazykem P’urhépecha a všichni žijí ve státě Michoacán.
Když jsem si povídal v Juanině kuchyni, vzal jsem do sebe všechno, co jsem mohl: jak vaří bez elektřiny a sporáku; její řady nádobí vyrobené z barro (červená terakotová hlína); a hlubokou kamennou jámu uprostřed místnosti, kde připravovala obrovský hrnec nixtamalu, kukuřičná zrna zpracovaná specializovaným způsobem na tortilly de maíz. Vzrušený novými znalostmi o svém původu jsem se jí zeptal, kam bych mohl jít, abych se dozvěděl více o svém dědictví P’urhépecha. Zamíchala jídlo a věnovala mému strýci autoritativní pohled, když mu španělsky řekla: „Vezmi ji do Pátzcuara.“
Pomníky Aztéků
O den později jsme byli v povodí jezera Pátzcuaro. Já, můj strýc, tety a bratranci a sestřenice jsme s úžasem zírali na tyto pomníky, které naši předkové postavili k uctění božstev, jako byl jejich bůh slunce Curicaueri.
Mezi 14. a brzy 16. stoletím, P’urhépechas ovládal západní Mexiko s odhadovanou populací víc než jeden milión; Tzintzuntzan byl jejich hlavním městem, kde žil irecha neboli vládce. (Aztékové mezitím vládli ve středním Mexiku a říše P’urhépecha jim bránila shromažďovat území na severu a západě.)
Podle Jahzeela Aguilery Lary. Geografa a výzkumníka z Národní autonomní univerzity v Mexiku. „Yácatas z Tzintzuntzanu – ‚místa kolibříků‘ – jsou nejlépe zachovanými pyramidovými strukturami v regionu. Kromě toho, že se učí o P‘urhépecha veřejné architektury, návštěvníci se také seznámí s tím, jak P’urhépecha chápali svět a jaký význam pro ně mělo jezero Pátzcuaro.“
Impérium si vybralo tuto oblast z nějakého důvodu. Povodí je domovem obrovského jezera s několika obyvatelnými ostrovy, hojným množstvím ryb a okolní krajinou bujnou horami pokrytými borovicemi. Tato oblast je tak velkolepá, že P’urhépechas věřili, že jezero je bránou do nebe.
„Toto je velmi důležitý region pro vznik P’urhépecha v předhispánském stavu naší historie,“ řekla Sandra Gutiérrez De Jesus. Domorodá P’urhépecha a profesorka latinskoamerických studií a studií Chicano/a v Kalifornii. Státní univerzita, Los Angeles. „Byl to scénář pro gastronomická, kulturní a jazyková setkání a výměny.“
Obléhání Aztéků
Když ale Španělé v letech 1521 až 1522 dorazili k povodí jezera Pátzcuaro. Zajali vládce P’urhépecha a donutili říši, aby se vzdala své moci. Přesto, jak vysvětlil Pérez Montesinos, historici považují tento přechod za mírumilovnější než obléhání Aztéků. Lidé P’urhépecha dostali větší autonomii než jejich aztécké protějšky a elity P’urhépecha nadále měly vliv a autoritu nad regionem.
„Nic se nedalo udělat bez povolení nebo povolení elit P’urhépecha,“ řekl Pérez Montesinos. „Tradiční způsob, jak vidět věci, je, že Španělé přišli a udělali, co chtěli, ale nyní víme, že Španělé vždy museli žádat a vyjednávat s elitami P’urhépecha, aby zůstali na vrcholu.“
Jedním příkladem, který uvádí, je Basílica de Nuestra Señora de la Salud, postavená v Pátzcuaru kolem roku 1540. „Obvyklá znalost je, že biskup Vasco De Quiroga postavil tuto katedrálu, ale byla postavena rukama P’urhépecha,“ řekl Pérez Montesinos. Vysvětlil, že Španělé nemuseli ke stavbě katedrály používat nucenou práci, protože komunita P’urhépecha souhlasila se spoluprací. A zapůjčením své fyzické práce. „Existuje tento velmi dominantní příběh o snaze bagatelizovat úspěchy každodenních lidí. P’urhépecha zdůrazněním toho, jak je to španělští mniši naučili, jak vyrábět tato řemeslná díla, ale tváří v tvář velmi skličujícím výzvám. P’urhépecha začlenil nové věci do jejich životů, aby vytvořili něco originálního,“ řekl.
Dotek architektury
Když jsme cestovali po státě, začal jsem vidět, jak se P’urhépecha dotýká architektury. Vzhledem k tomu, že Michoacán je bohatý na duby a borovice, říše P’urhépecha se stala známou pro své odborné znalosti v oblasti dřevěných konstrukcí; jejich nejpozoruhodnějšími stavbami byly tradiční dřevěné domy zvané trojes. Po kolonizaci lidé P’urhépecha začlenili své řemeslo do španělské koloniální infrastruktury, která dnes stojí v celém Michoacánu.
Protože si P’urhépechové dokázali udržet tolik autonomie, tři správní centra jejich moci Tzintzuntzan, Pátzcuaro a Ihuatzio – zůstala během éry kolonizace ekonomickými centry. „Během svého dětství jsem žil v Pátzcuaru a je to nejkrásnější místo k návštěvě. Z hlediska historie P’urhépecha, žádné jiné takové místo neexistuje,“ řekl mi strýc.
Když jsme dorazili na městské náměstí Plaza Grande, byla v plné parádě oslava kultury P’urhépecha, jak je v Pátzcuaru zvykem každý víkend. Dospívající chlapci předvedli tradiční tanec s názvem Danza de los Viejitos (Tanec starších). Byli oblečeni v bílém, s barevnými ručně vyrobenými serapy a slaměnými klobouky, které byly pokryty zářivými duhovými stuhami. Potáceli se s holemi a nasazovali si záhadné masky starších mužů, než pronikli do stylu mexického stepování zvaného zapateado. Tento předhispánský tanec původně předváděli staří lidé jako součást rituálu starověkým bohům. Poté, co byli P’urhépechové kolonizováni, používali ho k zesměšňování Španělů. Proto se tanečníci během svých vystoupení oblékají do komických masek – přehnané napodobování starých mužů.
Zastíněno Aztéky
I když impérium získalo obrovskou moc. A zanechalo za sebou toto neuvěřitelné dědictví, říše P’urhépecha byla z mexického diskurzu z velké části vynechána a zastíněna Aztéky. „To souvisí spíše s tím, jak se v 19. a 20. století objevil mexický nacionalismus. Vše se odehrává kolem Mexico City a příběh mexické identity byl postaven převážně na dědictví Aztéků,“ řekl Pérez Montesinos. „Také, protože existuje více vyprávění o bitvách, válkách a odporu proti Španělům, existuje mnohem více materiálu pro epický příběh. Zatímco u P’urhépechů nemáte stejný typ dramatu.“
Když jsem se vrátil domů z Michoacánu, byl jsem změněným člověkem. Hrdým na tyto nově nabyté znalosti o svém dědictví, kultuře a tradicích. Byl jsem tak nadšený, že jsem se o šest měsíců později s tátou vrátil do Mexika. Sedl si s prababičkou, abychom navázali tam, kde jsme skončili.
„Můžeš mě naučit P’urhépecha?“ Zeptal jsem se. Juana ukázala kolem mě a řekla: „Může tě naučit.“ Otočil jsem se a uvědomil jsem si, že ukazuje na mého otce.
„Cože? Víš, jak se mluví P’urhépecha?“ zeptal jsem se nevěřícně.
Zasmál se a řekl: „To bylo dávno, to jsem věděl, už ne.“
Ale Juana mu oponovala: „Můžeš ho to naučit,“ řekla. „Člověk nikdy nezapomene, tohle je naše kultura.“
Zdroj: bbc.com, top-voziky.cz
