Cestovatel Tomáš Vejmola alias Tomík na cestách rád vyráží do světa vstříc dobrodružstvím. V roce 2016 se vydal na svou první cestu do Indie a Nepálu, která ho nadchla natolik, že odstartovala mnoho dalších výprav. Na kole do Gruzie a zpět, pořídil si tuktuk a projel Thajsko, Myanmar, Indii, Nepál, Írán, Turecko, Evropu až do svých rodných Hranic. Před nedávnem se vrátil ze své poslední expedice, tzv. Africké jízdy. V Africe si obstaral tuktuk a dobrodružství mohlo začít. Shánění náhradních dílů, malárie a nezapomenutelné zážitky. O tom, jaká byla cesta tuktukem po Africe, se s námi v rozhovoru podělil Tomík na cestách.
(Celý rozhovor se ponese v přátelském duchu, jelikož si autor článku s Tomášem tyká.)
Jak probíhalo balení na cestu? Inspiroval ses od jiných cestovatelů?
Balilo se den před odletem, ale samozřejmě techniku, vybavení, nářadí, kamery… to se kupovalo už pár měsíců před cestou. Moc nevíme, kde se inspirovat. Ono s tuktukem moc lidí nejezdí a každý cestovatel na cestu vyráží tak nějak po svém, řekl bych.
Jak zpětně hodnotíš přípravy na cestu? Udělal bys dnes něco jinak?
Určitě bych si vzal fotografa, mechanika a vzal další tuktuk, aby cesta odsejpala. (smích)
S opravami tuktuku ti pomáhali místní nebo si vše zvládl svépomocí? Měl si na drátě alespoň nějakého mechanika z ČR?
Na drátě byl kamarád Jirka Horák, který se řadí mezi největší znalce Maluchů v České republice. Maluch je takový neřád, stejně jako tuktuk, takže Jirka byl jasná volba. Jinak žádné velké opravy nebyly. Měnila se akorát spojka, což prvně udělali místní, a další dvě výměny už jsem zvládnul sám. Častou příčinou, díky hrozným cestám a milionům retardérů, byl stále odpadávající výfuk, takže to se často svařovalo a svářečku najdete v každé vesnici na světě.
Jaké nejčastější součástky si na tuktuku vyměňoval?
To byla ta spojka, přesněji lamely. Tuktuk je nový ročník 2015 a při koupi měl najeto jen 800 km, čemuž moc nevěřím, ale budiž. (smích) Nebylo toho tolik co opravovat, naštěstí. Člověk se aspoň může bez větších obav vrhnout do parku, kde žijí lvi.
Kde si sháněl náhradní díly?
To je horší. Čekal jsem, že tuktuky jezdí všude, ale ne! Já si tohle jaksi moc předem nezjistil. Náhradní díly jsme potkali asi po dvou měsících anebo jsem jednou musel letět do Jihoafrické republiky, nějakých 2 000 km pro díly a zpátky autobusem. Bylo to pěkně debilní, ale co člověk nadělá. Byla moje blbost, že jsem si nebral více dílů na cestu, ale takhle blbě já funguji. Ale díky tomu to nese ty nezapomenutelné příběhy.
Kdy si měl se svým vozem největší problémy?
Asi když jsme zajeli někam, kde nebylo cesty zpět ani vpřed. To jsme mysleli, že vozidlo hodíme ze skály, která se nacházela tři centimetry od nás. Každý problém má ale řešení a díky místním lidem z přilehlých vesnic se postavila, nebo spíš vysekala a vykopala cesta.
Zvažoval si možnost solárního pohonu tvého tuktuku?
Nééé, nejsem fanouškem bláznivých věcí!
Jak je to tam s benzínkami?
Benzín je všude a nafta taky. Koupil jsem kanystry, asi 30 litrů dohromady, ale ani nebyly potřeba. Kdyby nám nafta došla, tak si stopneme auto a vezme nás na nejbližší benzinku.
Jezdí tam všude krásná auta, moderní. Všude samý kamion nebo autobus. Benzin, Coca Cola a Wifi je dnes úplně všude na světě.
Jaká auta v Africe jezdí?
Záleží jak kde. Ve vesnici lidi jezdí na kole nebo na motorce. Obě tyto vozítka fungují i jako taxíky, tak je občas fajn si stopnout kolo a sednete si na zadní polstrovaný nosič. Ve větších městech jsou to krásná moderní auta, Toyota, Honda… Spíš ty japonské.
Jaké bylo cestování ve dvou? Nelezli jste si na nervy?
Já jsem celkem nervák a rád si zakřičím nebo zanadávám. Převážně tedy na sebe. David mi sedl jako hrnec na prdel. Když jsem se vztekal, tak mlčel a nechal mě vyvztekat. Je to naprostý kliďas. Někdy ale až nechápal, proč tak nervuji za řídítky. Když jsme si ale vyměnili místa a řídil on, tak nervoval z těch cest a lidí zrovna tak. (smích)
Jednou jsme se ale pohádali. Bylo to poslední den. Chtěl něco točit a mně se nechtělo, tak mě seřval a já jeho. Nakonec jsem se omluvil za nevhodné chování a do pěti minut jsme byli zas v klidu. Myslím, že lepšího parťáka jsem nemohl mít. On zas říká, že mě tiše nesnášel, aby to se mnou přežil.
Jací jsou lidé v Africe v porovnání například s Indií?
Já bych řekl stejní, jen s malým detailem. Ať kdekoliv v Indii nebo v Africe s tuktukem zastavíte, nahrne se k vám roj lidí. Anglicky moc neumí a jen koukají a čekají, co se bude dít. Ten malý detail je to, že Indie mi přirostla více k srdci. To si nemůžu pomoct.
Jak na Vás místní reagovali?
Byli nadšeni z tuktuku. Moc ho tam nevidí. Třeba v Botswaně z něj byli úplně hotoví! Na nás křičeli „muzungu“, tedy bílý člověk, anebo často slyšíte „money“. Takže jsme byli taková chodící pokladnička. Nejlepší to bylo v menších vesnicích, kde turistu tolik nepotkají a pokecáte si s nimi moc příjemně.
Znali místní obyvatelé Českou republiku?
Většinou znali naše fotbalisty, tak jako asi všude na světě. Petr Čech, Pavel Nedvěd, Tomáš Rosický… všechny tyhle známé fotbalisty, kteří už pár let nehrají. Za pár let i na tyhle zapomenou a jsem zvědav, co jiného jim Česká republika může připomínat. Samozřejmě měli i ponětí o válce na Ukrajině. Ve zprávách to tam lítalo každý den. I oni pocítili zdražení potravin nebo cen benzínu.
Potkali jste po cestě nějakého Čecha?
Potkali a bylo to velice příjemné. Zvlášť to, z jakého důvodu tam zrovna byli. Jeden klučina se živí jako fotograf, který momentálně fotí válku na Ukrajině, nebo jedna holčina ze Zambie, která tam žije se svým manželem a učí místní lidi, jak mají správně hospodařit na svých polích. Moc fajn lidi a rád je zas uvidím.
Je cestování v Africe nebezpečné?
Nebezpečné je i jezdit bez bezpečnostního pásu v autě. Zkrátka, jak se připravíš, takový to máš. My jsme jeli bezpečně a nechodili do krizových oblastí a nic se nám nestalo. V noci nejezdíme, protože motoristé nesvítí. Spíme v místech, jako jsou kostely, kempy, školy. Když jedem přes národní park, kde jsou divoká zvířata, tak si bereme meč na obranu. Nebezpečně jsme se necítili myslím ani jednou. Snad jen, když za námi běželi s mačetou, ale to se pak s úsměvem vysvětlilo, že jde o omyl.
Jaký nejlepší, a naopak nejhorší zážitek z cesty máš?
To opravdu neřeknu. Neřekne to myslím nikdo, kdo se vydá kamkoliv. Úžasný byl návrat domů, kdy jsme to měli celé za sebou. Jsme živí, zdraví, máme natočený materiál a můžeme se pustit do výroby filmu.
Jaké jídlo tě nejvíce zaujalo?
Chutnala mi antilopa, až mě mrzí, že ji tady neseženu. Jinak pestré jídlo tam moc není. Fazole s rýží na denním pořádku. To mi lezlo i ušima.
Co tě osobně mile překvapilo na cestě Afrikou a na co ses nejvíce těšil domů?
Já se těšil na rodinu. Netušil jsem, že mi budou až tak moc chybět. Mile mě překvapilo asi to, že je to nádherná krajina. Sloni, kteří vám chodí přes cestu, hrochy máte vedle stanu a večer vám ujídá jídlo z grilu hyena. Ta blízkost zvířat byla neuvěřitelná a dechberoucí.
Bylo přerušení cesty plánované?
Už dva roky jsou zavřené hranice v Etiopii, a to je jediná cesta, kde je cesta. Jinde se zkrátka s vozidlem nedá. Není jak, není čím… prostě jedny státní hranice. Čekal jsem, že se otevřou, protože ty nepokoje se mírnily, ale nebylo to tak. Navíc jsme byli na cestě 111 dní a už to bylo pro nás, nebo aspoň pro mě, opravdu dlouho. Natočili jsme toho hromady a ukončili cestu opravdu zajímavě, ale to je tajemství, které se dozvíte až ve filmu.
Jaké to je po návratu domů?
Hrůza. Nejdřív jsem se léčil z malárie a stále mi trvá uvědomit si, co jsem vše zažil. Naštěstí jsem s rodinou, která mě celou dobu podporovala, a já jim to teď vracím a vyrážíme často někam na výlety. Našel jsem si práci jako instalatér, takže dny trávím v práci a večer, jak rodina ulehne, tak jdu pracovat na filmu. Je toho hodně, ale člověka to baví, nebo se aspoň těší, až bude film bavit jiné.
Plánuješ už další cestu do Afriky?
Já bych rád za dva roky. Snad se za tu dobu otevřou hranice a když to nepůjde, tak lodí pošleme tuktuk do Asie a vezmeme to přes Irák.
Co pro fanoušky chystáš? Na co se můžeme těšit?
Určitě film do léta 2023. Rád bych stihl i knihu a pár besed po republice snad zvládnu. Film je ale priorita, a to mě teď nesmírně baví. Vlastně se dá říct, že cesta neskončila, ale pořád pokračuje a skončí tím, až se spustí film v kině. To je ale ještě hromada práce, tak já jdu zas pokračovat. Děkuji za rozhovor.
Tomíka na cestách můžete sledovat na Facebooku, Instagramu nebo na stránkách www.tomiknacestach.cz.
Zdroj: Towpoint
